V roce covidovém jsme do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se zájezd uskuteční. Bylo to drama, ale nakonec se rozhodlo, že tomu nic nebrání – ani legislativně (objektivní rozhodovací nástroj -kolo štěstí Bédy Trávníčka- byl našemu turistování příznivě nakloněn) ani fakticky (situace nebyla tak zlá), Účastníci zájezdu byli zodpovědní a zhruba polovina cestu vzdala – někteří z obav a někteří, že se necítili ideálně a nechtěli riskovat a ohrozit ostatní.
Covidová vsuvka: ačkoliv Itálie na tom byla té době lépe, než ČR, tak tam lidi mnohem více dodržovali opatření, než u nás (alespoň tam, kde jsme byli). Taktéž na benzínkách po cestě. Samozřejmě bylo všude (kromě Tre Cime – viz níže) mnohem méně lidí.Jen to ukazuje, že s disciplínou lidí se dá nějak fungovat i za pandemie.
První den jsme vyjeli lanovou na Sextenu (dole se mezitím chystal nějaký běh), otamtud na Helm, po hřebenu na Hornischegg a pak seběhnout zpátky k busu. To bylo trochu dramatické, nějak se neodhadl čas na tůru (a nebo se po cestě příliš posedávalo) a tak cesta dolů byla spíš sešup. Stíhali jsme akorát, došli asi tak 5 min. před plánovaným odjezdem. Samozřejmě se to zdrželo, na někoho se čekalo – ale ne na nás. 🙂
Druhý den byla v plánu tůra z Tre Cime. Ale bylo tam tak narváno, že autobus ani nepustili na parkoviště, Tak se operativně přehodil program a šlo se výstupem na Monte Rite a zpátky. Cesta a výhledy byly skvělé, jen trochu dojem zkazila obsluha v restauraci na vrcholu – tam se na pozdní oběd čekalo skoro hodinu (ale jak je v Itálii samozřejmé, jídlo pak bylo skvělé).
Třetí den jsme tedy krásná okružní procházka kolem Paterncofelu a Tre Cime. Tentokráte už jsme nahoru v klidu dojeli a ačkoliv tam bylo dost lidí (bylo krásné počasí), tak se to nějak rozporostřelo. I když to byl okruh, cesta byla nahoru i dolů – jsme v horách, tak si to musíme užít, ne? Moje fyzička začala protestovat, že na takové chození není zvyklá, nakonec jsme opět došli kompletní okruh v nejdelší verzi, i když rezerva byla taky minimální.
Pak přišla na řadu tůra kolem Crode de Lago. Opět krásné výhledy, navíc tam bylo hodně málo lidí, takže na pláních plných obřích balvanů mezi horami jsme byli místy jako sami.
Poslední turistický den byl výstup na Hexenstein. Když jsem viděl horu zespoda, poněkud jsem se vyděsil. Ale byl to poslední den, tak jsem si řekl, že ukážu fyzičce, kdo je tu pánem a že když jsem nic nevzdal doposud, tak na konci s tím začínat nehodlám. Nakonec to bylo překvapivě v pohodě. Na vrchol vedla řada steziček, něco vedlo ve válečných zákopech, člověk si mohl vybrat, jestli půjde v nich a nebo někde po straně. To jednak znamenalo, že cesta nahoru i dolů mohla být různá a druhak to vnášelo prvek adrenalinu – třeba když šel člověk horem zjistil, že potřebuje na druhou stranu, ale zákop byl hluboký. Nebo, jako se stalo mě, když jsem šel podle značek (které byly sporadicky a místy skoro neviditelné) nejspíš jsem narazil na nějakou už nefunkční cestu, takže jsem měl malé horolezecké intermezzo – škrábal jsem se na skálu a šel kousek po ne úplně pohodlných kamenech, abych se dodrápal k průrvě, kam ostatní pohodlně došli zákopem.