Iron Maiden – Praha, O2 aréna (05/2023)

Už v minulém příspěvku z koncertů Iron Maiden jsem psal, že fotit Maideny je můj sen desítky let. To se mi splnilo před rokem, ale zas: člověk může snít i dál, sen se může splnit i opakovaně, ne? Takže to vyšlo podruhé a budu doufat, že se ještě někdy povede.

Ale pojďme na věc: z pohledu focení byla velká prázdná plocha, jen 2 písničky, které se vizuálně nelišily. Takže těžko ozvláštnit fotky, aby nebylo vše stejné. To je asi vše k negativům z pohledu fotografa.

Koncert byl super. Setlist hodně překvapil: těžiště v albech Somewhere in time a Senjutsu a jen pár klasik na doplnění. Ukázalo se, že tyto velmi rozdílná alba z rozdílných období velmi skvěle fungují dohromady a doplňují se. Maideni tak opět prokázali, že se nebojí zaexperimentovat – a že jejich experimenty velmi často skvěle zafungují. Osvěžující bylo, že spousta písniček byla hrána vůbec poprvé a nebo po hodně dlouhé pauze. Ukázalo to jednu věc (co každý fanoušek dávno ví): Iron Maiden nejsou skupina, co žije z pár hitů, ale má velmi širokou základnu skvělých písniček, kde může zalovit a neuřízne si ostudu.

Co se týče atmosféry, energie, pódiové prezentace – to byl jejich standard. Tedy: naprostá špička, kterou velmi těžko posouvat ještě výše. Opět lze opakovat o dokonalé symbióze hudby, energie hudebníků, pódiové prezentaci a různým efektům, jak to vše krásně zapadá, doplňuje se… Ale to je právě ten jejich standard. Co sice budu opakovat, ale musím zmínit je Bruceův hlas: fakt nevím, komu upsal duši, ale nejen, že jeho hlas s věkem nedegraduje, ale spíš mi přijde pořád lepší. Nakonec zmíním ještě jednu věc: ačkoliv mám album Senjutsu dost rád, songy jsou o něco pomalejší, ale promakané, mají duši a něco do sebe, tak naživo do dostalo ještě další rozměr, jakousi novou dynamiku a naléhavost a to bylo něco…