Nepozorného návštěvníka mohl koncert Hanse Zimmera bez Hanse Zimmera trochu zaskočit. Ve skutečnosti to ale nebylo nijak na závadu. Maximálně tak v nějakém osobní pocit, že člověk nebyl s Mistrem v jednom sále. Aby tento pocit maximálně nahradil, před většinou skladeb byly filmečky se skladatelem a někdy i jeho hostem, kde krátce uvedl nadcházející skladby. Skutečně to koncertu přidalo osobní nádech a upřímně: kdo opravdu pozná, že nediriguje sám autor, ale někdo jiný?

Byl jsem na prvním koncertu Hanse Zimmera v Praze, který byl součástí jeho první tour. Tehdejší koncert byl skvělý, to nechci nijak zpochybnit. Byl silný, ale svým opulentním hollywodským provedením připomínal spíše stadionovou show rockové megastar ze 70. nebo 80. let minulého století. Prostě to působilo až příliš pozlátkově. Současný koncert získal s přearanžováním skladeb pro symfonický orchestr větší míru střízlivosti. Projekce na celou sadu velkoplošných obrazovek v pozadí a výrazná světla ho odlišovala od symfonických orchestrů klasiky a nebo třeba mistra Morriconeho. Za mě se jednalo o velmi povedenou zlatou střední cestu mezi těmito pozicemi.  

Zmíněné přearanžování skladbám přidalo na zajímavosti, oživilo je to, ale nikde mi to nepřišlo rušivé. Naopak jim to dodávalo svěžest a jistý prvek překvapení. Zmínil jsem projekci. Ta rozhodně nebyla v podobě slideshow fotek nebo sestřihem několika scén z filmu. Byla velmi propracovaná, kromě útržků samotného filmu obsahovala i abstraktnější pasáže a nebo třeba prolnutí živého záběru na sólistu se zbytkem obrazu. Bylo vidět, že si s tím někdo pohrál a rozhodně to nebral jen jako odškrtnutí položky: „je to barevné a hejbá se to.“

Celkově to dohromady moc pěkně fungovalo a pokud mohu porovnat, tak ve srovnání s prvním koncertem tento vyhrál na plné čáře. Zde vám ukážeme alespoň několik fotek z prvních tří skladeb.