Tentokrát bohužel něvyšel fotopas, tak jsem musel fotit z davu. Od kamaráda jsem si musel půjčit minifoťáček, který splňuje pravidla koncertu (zas: ještě, že byly povoleny alespoň základní kompakty).
Ačkoliv jsem na místě byl na oznámenou otvíračku, tak díky drobnému organizačnímu zmatku a vysloveně falešné informace od security, jsem se ocitl v zadní části stání a ztratil tam více, než hodinu, než mi to přišlo fakt divné a obešel to. Nakonec jsem se dostal dopředu k pódiu, ale byl jsem celkem daleko (nemám odhad, cca 30-50 m) a foťáček měl maximální ohnisko ekvivalentní 70 mm. Takže u fotek, co jsou “zblízka” to znamenalo brutální ořez (cca 3/4 obrazu ze zahodilo), pochopitelně limity optiky se tím zdůraznily. Ale líp jsem to za dané konstelace nedokázal. Sice je to jen můj problém, i tak prosím o nějakou shovívavost. 🙂
A konečně ke koncertu. Halestorm byli fajn, ale … Znal jsem jen podle jména a moc jsem si nedělal „domácí úkoly“, abych si je nastudoval. Takže jsem spoléhal na živý dojem. Na velkém pódiu byli trochu ztraceni, ale to bylo dáno prostě rozměry, kdy ale měli vymezený jen kousek. Taky zvuk byl trochu utlumený. Celkově ale energie z kapely (no… hlavně zpěvačky/kytaristky Lzzy Hale) byla fakt výborná. Moje krevní skupina to úplně není, ale velmi příjemný začátek a nastartování.
Od Iron Maiden člověk čeká jen naprostou špičku a (zatím) jsem nikdy nebyl zklamaný. Tím pádem jsem byl zvědav, jak to vůbec dokáží překonat, když slibovali, že budou o třídu výše. Mno …
… povedlo se. Neskutečné. Pominu show, scénu a efekty – to měli vždy nejlepší, nyní ale obří velkoplošná obrazovka to celé posunulo na novou úroveň, za kapelou už nebyly jen obrazy, ale animace, prakticky videoklipy. K tomu krásné využití iluzí (nejlepší mi přišel nápad obraz Bruce stoupající ke střeše u Hallowed by thy Name… ale i stoupající měsíc u Fear of the Dark), prostě mazec.
Co je ale základ koncertů Iron Maiden: forma nepřevýšila obsah. Scéna, efekty a show nepřebily vlastní písničky, jen to celé pozdvihla na vyšší úroveň. Základ byl, jako vždy, v hudbě a nasazení. A tady opět musím smeknout klobouk a hluboce se sklonit. Když vezmu jejich věk, tak pánové mají drajv jak třicátníci, Bruce je snad čím dál lepší a to, že si koncert fakt užívají a nebylo to jen něco “z povinnosti” bylo zjevné od prvního momentu. Bylo to z nich (ze všech, bez výjimky) sakra cítit a ta energie z pódia a publika (“sixty thousand fucking people”, jak často překvapeně opakoval Bruce) se úžasně násobila. Také obavy z náhrady Nicka McBraina, který ve svých 74 letech šel do důchodu, za Simona Dawsona se ukázaly lichými – neměl jsem pocit, že by svou roli nezvládal nebo že by mi něco chybělo.
Setlist byl taky úžasný – každý ví, že se jedná o první období (desky 1980 – 1992) a úžasné bylo, že tam dali všechny monumentální dlouhé kompozice té doby: Phantom of the Opera, Hallowed be thy Name, The Rime of the Ancient Mariner, Seventh Son of a Seventh Son a Fear of the Dark. Doplněno hromadou přímočařejších velkých hitů.
Takže v podstatě set snů, ale kdyby si člověk měl trochu rejpnout, tak řekne: “jasně, bez diskuze jsou to všechno největší hity. Ale takového Troopera, The Number of the Beast, Run to the Hill, 2 minutes to midnight a další hrají na koncertech dost často. Proč nedali víc prostoru méně hraným písničkám? A proč tam nebyl jediný zástupce alba “No Prayer for the Dying”? “ No, ale to je jen taková muška.. Každopádně jsem tam šel s tím, že to bude možná jejich poslední velké turné. Pořád se toho trochu bojím. Ale když jsem viděl, jak to vše šlape a jak snad nestárnou, tak začínám věřit, že se splní Brucovo “See you next time”.