Večer začala multiinstrumentalistka Lili Refrain. Sama na pódiu, kde byla navíc připoutaná ke klávesám, které jen občas vyměnila za kytaru nebo buben, a přesto nebyla ztracená. Ač používala veskrze moderní nástroje, její skladby byly nezastřeně inspirované prastarými šamanskými nápěvy a také její válečné malování odkazovalo na staré tradice. Dohromady tak vznikl zvláštní působivý mix, zajímavý na poslech, který skvěle uváděl následující sestavu.
Své postřehy z Heilung musím uvést dvěma body: nikdy dřív jsem o nich neslyšel a není to věc, co bych si asi sám od sebe pustil doma. (I když: kdo ví, sem tam může být nálada…) Nejsem odborník ani kritik, tak to budu popisovat čistě emočně, jak to na mě působilo.
Pro mě, jako člověka navštěvující nejčastěji metalové, nebo alespoň rockové, koncerty byl už začátek velmi nezvyklý – namísto hecování nebo nějakého mohutného intra, se začínalo něčím jako modlitbou, rituálem, požehnáním či snad prosbou bohům o dobrý průběh. Samozřejmě v ryze pradávném pohanském duchu. Pak to začalo. Hudba hrála významnou roli, ale nebyl to jediný prvek. Nepůsobilo to ani tak jako koncert, byť s propracovanou scénikou achoreografií (jako v mém lovišti najdu třeba u Iron Maiden, Acceptu, Powerwolfů či Sabatonu), ale spíše představení, muzikál či soubor rituálů, pohanská mše. Přiznám se, že jsem úplně nerozlišoval jednotlivé skladby, ale měnilo se osvětlení, složení osazenstva pódia, přehrávaný děj/obřad a hlavně atmosféra.
Musím říct, že naživo byl celek velmi působivý. Šamanské bubínky a rytmy, které byly neustálé a vytrvalé, ale přesto nespadly do monotónního hypnotického stereotypu. Zpěvy převážně beze slov, místy skřeky, nápěvy, zpěvačky i hrubé mužské hlasy a sbory se různě prolínaly a celkově vytvářely kompaktní, ale rozmanitý obraz. Doplňováno pprastaře působícími nástroji, které jsem vlastně nevnímal, ale nějak to celé podtrhávaly. A dohromady to opravdu stálo za to, divák byl účastníkem prastarých pohanských obřadů, které rezonovaly v nějakých hlubokých vrstvách duše.