Město Akkon bylo bohaté a šťastné. S příchodem mamlúků roku 1291 začalo obléhání, které vystavilo město i jeho obyvatele obrovské výzvě. Zde jsou ale malby obyvatel ze šťastnějšího období, těsně před příchodem mamlúků. Jen čas ukáže, jak se na nich obléhání podepsalo.
Akkon žije. Každý se snaží nějak se protlouct – někteří obchodují, čestně i nečestně, někteří myslí na sebe, další pomáhají ostatním. Většina se snaží žít v souladu se svou vírou. Vedle sebe tu nějak fungují různé větve křesťanství, islámu i Židé. Lidé urození i neurození, místní i poutníci, co jen prochází.
Není to dokonalé město, ale stačí to. Dokud se k hradbám nepřiblíží ohromné vojsko mamlúků se svým sultánem.
Akkon je podroben zkoušce. Někteří se chystají bojovat za svou víru, město i ostatní obyvatele. Někteří se snaží prchnout, zajistit si místo na lodích, což je asi jediná relativně bezpečná cesta. A také jsou někteří, co si myslí, že správná cesta k přežití je domluvit se nějak se sultánem. Ukazují se charaktery, atmosféra houstne. Přežití je čím dál méně pravděpodobná vyhlídka.
Život je krutý, chladné rovnice ukazují výsledek zcela lhostejně k osudům lidí, jichž se týkají. Město je dobyto. Nakonec se povedlo uplatit sultána, aby nechal odejít ty, co sami dobrovolně opustí město, někdo i dostane od sultána zaslouženou odměnu a kdo zůstane bránit – umírá. Andělovi smrti je jedno, kde a v jaké situaci koho potká. Navštíví všechny.
„Už je čas…“